Stál jsem před chrámem Bajon, když slunce vyšlo nad korunami stromů a kamenné tváře se rozzářily. Bylo jich přes dvě stě a každá se dívala jinam.
Do Angkoru jsem přijel ještě za tmy. Průvodce Sok mlčel, dokud jsme nedošli na správné místo — a pak jen ukázal rukou. Nemusel říkat nic. První paprsky klouzaly po obličejích, které tu čekají přes osm století, a každý z nich vypadal, že se právě probudil.
O cestování nevyprávím čísla — vyprávím okamžiky. A tohle byl jeden z těch, které si beru domů.
Co kámen pamatuje
Khmerští stavitelé věřili, že chrám je kopií vesmíru. Procházet jím znamená procházet světem bohů. Po letech vyprávění tomu rozumím trochu jinak: každé místo je tak velké, jak velký příběh si o něm dovolíme vyprávět.
Když dnes na pódiu pustím fotku z toho rána, v sále se vždycky na chvíli ztiší. To ticho mám nejradši. Je to ten okamžik, kdy příběh přeskočí ze mě na vás.